Copland / Bernstein / Novák: Works For Violin And Piano - CD

*Světová premiéra na CD

František Novotný - housle
Igor Ardašev - klavír (1–8)
Vladimír Hollý - klavír (9–15)
Nahráno ve studiu č. 1 Českého rozhlasu v Praze-Vinohradech v srpnu 2014 (1–8) a v pražském studiu Martinek v prosinci 2012 (9–15). Na Aarona Coplanda (1900–1990) jeho vlast čekala, aby americkou hudbu vymanil z mdle macdowellovské druhořadosti. Skladatel s litevsko-židovskými kořeny (jeho otec se jmenoval Kaplan) pomohl ukončit nadvládu německého ducha v severoamerické hudbě. Poté, co v USA vystudoval klavír, se v roce 1921 přesunul do Paříže a na nově založené School of Music for Americans ve Fontainebleau vstoupil do kompoziční třídy Nadii Boulangerové, což do konce života označoval jako svou nejvýznamnější hudební zkušenost. Copland se od ní naučil být nezávislý na vzorech minulého století. Ocitl se ve správný čas na správném místě, Pařížané Stravinskij, Ravel, Prokofjev, Šestka a další mu otevřeli nové obzory. Následovala asi 10 let trvající artistní ultramoderní etapa, nad melodii dominovala disonance, perkusivnost, abstrakce. Publikum rázem ochladlo, Copland se začal bát, že se posluchačům dočista odcizí, a začal psát v populárním stylu využívajícím americkou lidovou hudbu, který ho světově proslavil (opera The Second Hurricane, 1935, „americké" balety Billy the Kid, 1938, Rodeo, 1940, a Appalachian Spring, 1944). Jsou to kultivovaná, nikoli však podbízivá díla, jež se stala vzorem nastupující generaci amerických skladatelů. Dobou vzniku sem spadá i Houslová sonáta (1943), kompozičně vytříbena a melodicky výrazná práce, stylově poněkud krotký, ale poctivý kus hudby sice s poněkud nevýraznou invencí, ale zato se sugestivně tajemnou atmosférou volné věty, v níž Copland zručně pracuje s různými druhy polyfonie, vděčný je také „kolísavý vídeňský valčík".
V téže době jako Copland napsala svou jedinou Houslovou sonátu i jiná hvězda amerického hudebního života, Leonard Bernstein (1918–1990), skladatel, dirigent, klavírista a popularizátor, jehož není třeba představovat. Kdo by ale ve skladbě z roku 1940, již Leonard napsal pro Raphaela Hillyera, svého spolužáka na Harvardu a budoucího violistu slavného Juilliardova kvarteta, hledal názvuky budoucí West Side Story, bude rozčarován: dvaadvacetiletý mladík napsal velmi odvážně a z hlediska subjektivní výpovědi i překvapivě závažné dílo, inspirované zejména poetikou Paula Hindemitha. První větu psanou v modifikované sonátové formě následuje půltucet variaci, „výklad" děje věty předchozí: první čtyři variace zpracovávají druhé téma, poslední dvě pak téma hlavní. Myšlenek z houslové sonáty Bernstein později využil ve svém baletu Facsimile (1946) a v Symfonii č. 2 „The Age of Anxiety" (Věk úzkosti, 1949, rev. 1965).
Jan Novák (1921–1984) je jednou z nejvýraznějších českých skladatelských osobnosti druhé poloviny 20. století. Důkladného humanitního vzdělání se mu dostalo na jezuitském gymnáziu na Velehradě, v dospělém věku se druhým osudovým předmětem jeho zajmu – vedle kompozice – stalo intenzivní a systematické studium středověké latiny a antické poezie a literatury, fenomén, jenž posléze organicky vrostl do jeho hudební tvorby. Výrazně hudební vlohy při hře na housle, klavír i varhany a první skladatelské pokusy ho přivedly do kompoziční třídy Viléma Petrželky na brněnské konzervatoři (1940–46). Studium za války přerušilo dvouapůlleté nucené pracovní nasazení v Německu, po osvobození pokračoval krátce na pražské AMU u Pavla Bořkovce a školení ukončil stipendijním pobytem v USA, kam odjel v červenci 1947 a v Tanglewoodu se účastnil kurzů pod vedením Aarona Coplanda (v téže době tam ovšem jezdíval i Bernstein, a tak se tato hudební lokalita stává pojítkem všech tří autorských osobností této nahrávky). Dalších pět měsíců byl (vedle tehdy už sedm let nežijící Vítězslavy Kaprálové jediným českým) žákem Bohuslava Martinů v New Yorku. Po návratu do Československa (1948) působil krátce jako korepetitor v brněnské opeře, brzy však dal přednost dráze svobodného umělce. Svobodomyslný skladatel se se svými nekompromisními uměleckými i občanskými názory neustále dostával do křížku s režimní byrokracií, a po okupaci Československa v srpnu 1968 emigroval na Západ. Posledních 16 let života pobýval postupně v Rakousku, Dánsku, Itálii (1970–77) a v Německu.
Vit Roubíček