Bedřich Smetana: Libuše - 3CD

Popis produktu

Slavnostní opera o 3 dějstvích

Libreto Josef Wenzig, český překlad Ervín Špindler

Záznam představení Státního divadla v Brně z roku 1968

Obsazení:

Hana Janků (Libuše); René Tuček (Přemysl ze Stadic); Václav Halíř (Chrudoš od Otavy); Antonín Jurečka (Šťáhlav na Radbuze); Zdenka Kareninová (Krasava); Jarmila Palivcová (Radmila)

Sbor a orchestr souboru opery Státního divadla v Brně řídí František Jílek

PSAL SE ROK 1968. JEHO POČÁTEK BYL PLNÝ NADĚJÍ A RADOSTNÉHO OČEKÁVÁNÍ. S postupujícími týdny svazující strach předchozích let pomalu mizel, tak, jak pozvolna a nepatrně ustupovala jeho hrůzná příčina. Narůstala možnost svobodného vyjadřování, lidé byli uvolnění, těšili se, doufali. Přicházelo jaro, tentokrát mimořádné, vzrušující, slibující. Několik neuvěřitelných nadějeplných týdnů však nemělo dlouhého trvání. Bylo jich příliš málo. Mraky se zvolna stahovaly. Nejprve se ozývala varování, nabádání, výhrůžky, vyjadřované nikoliv naší mateřštinou, následovaly podivné schůzky ve vlacích, falešné sliby, teatrální objetí a pak to nejhorší – tanky, armády, mrtví. Okupace. Zrazený národ se těžce probouzel z opojného snu. Ale realita byla příliš hmatatelná. Sjednoceni jako snad nikdy předtím vyjadřovali lidé svůj nesouhlas. Každý jak mohl, každý po svém. Stranou nemohl zůstat ani soubor opery Státního divadla v Brně. V horečnatém chvatu studoval dílo zcela výjimečné, jaké se svým vlasteneckým patosem nemůže pochlubit žádná jiná hudební kultura – Smetanovu Libuši. Sám autor ji určil jen pro slavnostní chvíle národa. Neměla se stát repertoárovou záležitostí, ale dílem uváděným výhradně při jeho svátečních chvílích. Tomuto záměru podřídil i hudební jazyk opery. Od monumentálních úvodních fanfár předehry přes vzrušenou scénu Libušina soudu, dojemné smíření u otcovy mohyly, úchvatné výstupy Přemysla, líbezné svatební zpěvy, až po velkolepé proroctví, je to dílo svou hudební řečí zcela ojedinělé. Také proto dostalo v průběhu pohnuté národní historie i další význam: stalo se dílem vzdoru a naděje. Stačí připomenout Marii Podvalovou, jejímiž ústy promlouvaly Libušiny věštecké vize k národu vlastně docela nedávno, před třiceti lety.

„Janků je naší nejlepší a také nejživotnější Libuší. Udivuje zpěvnost jejího podání a dokonalost ve frázování. Prostě její Libuše to není jenom postava vlastenecká, ale také umělecky plně vyhovující. Dominuje brněnskému představení." Emoce utichly, sváteční obecenstvo se rozešlo za svými každodenními starostmi, Rudolf Pečman zhodnotil výkony, a rozhlasové pásy se stěhují do nejzazších koutů fonotéky. Na dlouhých třiadvacet let. Až v předvečer státního svátku, v neděli října 1991, už opět ve zcela jiné historické situaci, zní záznam brněnské pookupační Libuše znovu éterem. Tentokrát ji vzpomínkou uvádí titulní představitelka.

„Bylo to nejdůležitější představení v mém životě. Dnes, když se na to vše podívám z nadhledu, jsem přesvědčená, že ani milánský debut, ani žádné ze stovek následujících představení na předních světových scénách, se mu nevyrovná. Tady nešlo o mě, o mou osobu, tady šlo o nás všechny. Všichni jsme cítili stejně. My sólisté, sbor i orchestr, všichni jsme do tohoto představení vkládali vše, co v nás bylo. A když potom při Libušině proroctví obecenstvo povstalo, bylo to úžasné. Musím opakovat: nikdy v životě jsem nezpívala představení důležitější."

Je třeba něco dodat?

Jitka Fukačová